Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Londýnská čtyřka prošlapávající si svoji vlastní cestu v rámci progresivního death metalu mě ani po několika měsících od vydání debutové desky nepřestává bavit. A to nejen hudebně. Pamatuji si chvíli, kdy jsem poprvé viděl jejich obal. Co to jako má být? Death metal? Nějaká parodie? Co si o tom mám jako myslet? A lze to v rámci královské death metalové disciplíny brát vůbec vážně? Na některé otázky není odpověď. Co vím ale jistě je, že jedna z nejhravějších death metalových desek roku 2021 mě nepřestává přitahovat ani s odstupem.
Hudba těchto čtyř výtečníků je založena na poctě praotců technického death metalu z DEATH, současně tu je ale cítit jasný nadhled a touha dělat si věci po svém. Už jen na první poslech je v rámci žánru trochu nepřístojný zvuk, ve kterém je lehce odlehčená kytara a naopak silněji zdůrazněná basa, která disponuje hlomozným zkreslením. Právě to dává skvěle vyniknout sólovým výjezdům, kdy kytara vyletí do výšek. Nazvučení ale umožňuje produkovat špinavé rezavé chumly zvuku, které jsou trochu nečitelné, dalo by se říci i chaotické. Deska obou těchto vlastností využívá k tomu, aby si uchovávala plastičnost a otevřenost ve výrazu.
Celkový zvuk je trochu oldschool, ale současně i neobvyklý. Ke staroškolskému pojení odkazuje i občasné využití archaicky působících kytarových efektů, které vrací nahrávku o pár dekád nazpět. Tomu ostatně odpovídá i zahleněný nahallovaný vokál, který je jako vystřižený z devadesátkových plesnivějících mrtvol.
Tomu zvukovému ošetření ale neodpovídají aranže, jenž lze v mantinelech žánru označit za poněkud rozpustilé. Zvuk, který by se hodil ke střednětempé death metalové hnilobě, tu opanují kytarové kvapíky, případně naprosto heretické fragmenty, kdy baskytarista začne slapovat. Ani psychedelické zjemňováky, které jako by vypadly z nějaké zhulené jam session uprostřed sedmdesátek, nejsou úplně typickým artiklem death metalových kapel. Právě tato hravost ale dodává desce „Famine, Putrid and Fucking Endless“ esenci, díky níž se k nim vracím. A vlastně nejen to. Deska je hustě protkaná spoustou instrumentálních ornamentů, které vynikají nejen technickou zručností, ale hlavně fantazií a talentem produkovat posluchačsky vděčná death metalová zákoutí, která nemají tendenci se přejíst.
ATVM nalezli cestu, jak dělat progresivní death metal jako poctu svým oblíbencům a současně do hudby přinášet své vlastní kvality. Deska je neustále v pohybu, je napěchována nápady, dynamikou a parádními vyváženými výkony, aniž by působila nějak vychloubačně nebo zbytečně přeprodukovaně. Z mých technicky laděných death metalových objevů roku 2021 je to jediná deska, ke které se i po delší době rád vracím.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.